Úterý, 23. října

Tak si študýruju, co že mě tu vlastně čeká a asi ani nemine. Díky centrálnímu počítačovému plánování procedur mám rozpis na celý měsíc dopředu. Deně 4 až 5 procedur, o víkendech tak 2. Ale to počítám i každodenní proceduru „Klimatická léčba B“. Pojišťovna s ní přímo hýří pro její láci. Jde o špacír nahoru-dolu okolím lázní. Zdatnější si jistě dávají 5tikilometrový okruh s převýšením 255 m, já se spokojil s 2kilometrovou „rovinkou“. Tak mě napadá, že jedna z mála rovinek je Priessnitz-Park (dle cedulky z roku 1899). Celá půlka parku je na vedlejší fotce. Nic moc, neníliž pravda?

Už jsem poznal obé koupele, bylinkovou i perličkovou. Až na drobnosti, např. v podobě rachotících bublin, je to skvělá příležitost k rozjímání v podobě šlofíčka. Zajímavě vypadá položka „Masáž přístrojová - relaxace celého těla“. Zaráží mě ovšem důrazné varování „PONOŽKY S SEBOU“. Můžu vás ujistit, že tu bosky nechodí nikdo.

Nevím sice co zkratka „LTV-na přístrojích“ znamená, ale vykonává se na Hradě na základě práva útrpného. Rozhodně tak ucelený soubor mučicích nástrojů, jako skřipců, trpných kol nebo přístrojů na trhání kloubů, se jen tak nenajde. Pln obavy trnu, co za torturu mě čeká pod pojmem „LTV-Relax“. K výkonu se mám dostavit do již zmíněného Hradu.

Naše paní B včera dostala chřipku, ne-li přímo angínu. Doufám v přežití. Budu muset koupit nějaká léčiva silnější než kóldrex. Pssst, před Radanou ani muk.

Po prohrané bitvě s datumem jsem se rozhodl vyvěšovat texty pozdě večer nebo ráno, takže pondělí jaksi vymizelo.

Středa, 24. října

Ráno před bilinkovou koupelí koukám, jak nešťastník hučí do lazebnice. Ukecává jí, že aby mu vyměnila proceduru, že by radši perličkovou koupel. Že nevěděl co to jsou skotské střiky…

Na bazén jsem se těšil. Velikost elipsy nějakých 20x5 metrů mě moc nenadchla, zejména po příchodu všech 25 plavců. Není plavání jako plavání. Zdejší se skládá z povinných cviků s molitanovou žížalou a volné sestavy. Skákání přes švihadlo si zajisté představit umíte. Jenže já stál po prsa ve vodě a místo švihadla třímal molitanovou tyč. Každý pokus o přeskok končil výměnou stanoviště nohou a hlavy. Jak to dělali ostatní, nevím; neumím pod vodou otevřít oči. Jak jsme se tak pod velením animátorky motali brownovým pohybem po bazénu, vznikly samovolně dvě kolonie - dědci kolem jediné mladice, kolonie v protilehlém rohu byla v opačném gardu. Po povinných cvicích následovalo volné plavání. Signálem pro rozchod většiny plavců byl zbabělý útěk mládí do vířivky.

Mučírna je velkolepá. Žebřík, kláda, koza, kolo, skřipec, železná panna - ó pardon, ta sem nepatří, ta je živá - prostě co středověk dal. Pán od inkvizice dohlíží aby se všem dostalo po právu, aby nebyl někdo odbyt. Samozřejmě ze mě během chvíle jen leje. Asi jedu na Ještěd. Ještě že bicykl má takovou sympatickou páčku, asi to má být přehazovačka. Displej pak sice tvrdí že jedu pomalu, ale nohy tomu moc nevěří. Na úpatí Ještědu to vzdávám. Pan inkvizitor hned přikazuje skřipec kde pár kill přidá. Pak lineární obdoba křeččího kolotoče. V nestřeženém okamžiku zaběle prchám.

Dnes bylo zajímavé počasí: Napřed mlha, teplota lehce v červených, pak celý den déšť přerušený poo drobnou ukázkou ledového slunce.

Čtvrtek, 25. října

Ráno jsem vstával vyměněný. Večer jůra, teď troska. Kdo, kdy a proč mě vlastně vyměnil? Muselo to být v noci, jinak jsem dával pozor. A kdo? No to je přece prosté milý Watsone: včerejší inkvizitor. Stalo se to takhle: Včera uteklo před torturou mé druhé já. A večer šlo nic netušíce spát. Po důkladném výslechu mého prvního já mě pak inkvizitor vyměnil. To mám z toho, že se v noci nezamykám.

Měli jsme taky tělocvik. A náramný tělocvik. Říkají mu LTV-Relax. Každý vyfasuje svou molitanovou žíněnku. Konejšivý hlas z reproduktoru láká k nirváně: lehněte si na záda… ruce volně podél těla… oči zavřené… cítíte tíhu těla… prohlížíte si své tělo zevnitř… prsty na levé noze… chodidlo… chrrrrrrrr… chrrrrrrrr… a hned z kraje ostuda. Boj byl marný, místo relaxace všichni dělali tsssssssss ťťťťťťťť. Akorát jeden ne. Když jsem odcházel tak pořád ještě spal.

Strašně jsem se těšil na hodinovou proceduru „elektrospánek s h.“ (netuším s jakým h že to je). Zklamala mě. Začátek byl slibný. Pohodlná postel, deka, na čelo jemná gumová čelenka s kabelem. Zaskočilo mě až poučení: „V žádném případě nesmíte usnout.“ A to se to jmenuje spánek. Dělal jsem co jsem mohl. Celou dobu ruce ke stropu a procvičovat zápěstí. Asi marně, někdo prý celou dobu nechutně chrápal.

Pátek, 26. října

Procedura zvaná elektrospánek prý léčí nespavost. Já ji už nechci léčit. Mezi snídaní a poležením v tělocvičně při LTV-Relax jsem si chtěl přečíst noviny. No, oběd mi ještě dali. Večeře dopadla stejně. Takhle to dál nepůjde. Zbylých sedm elektropoležení při tlumené hudbě se bude muset obejít beze mne.

Jak už jsem říkal, schodů je tu nespočitatelně. Kam se vrtnu, tam schody. Divný je, že všechny vedou jen nahoru. Selská logika sice říká něco jiného, ale já jí moc nevěřím. No dobře, možná některé vedou i dolů, ale je jich jen maličko. Zkusil jsem spočítat, kolik že jich za den vyšlapu. V neděli mě pan Priessnitz připravil jen dva ozdravné procesy, bude se to lépe počítat. Usednu k snídani - ale kde mám klíč? Aha, já nechal odemčeno. Takže 45 schodů nahoru. Po snídani dalších 45 schodů, jenže klíč je pro změnu dole v jídelně. S klíčem znova nahoru. Po chvíli se jde na maceraci. Tentokrát je to 158 schodů. Co že to ostatní drží v ruce? Lázeňský průkaz? Hm, ten můj leží na stolku. Takže pro něj a rychle zpět než to prošvihnu. Při obědě se snídaňové kouzlo s klíčem opakuje. V podvečer jdu plavat, dalších 158 schodů. Průkaz tentokrát třímám triumfálně v ruce. No jo, ale ještě by to chtělo plavky. Poklusem zpátky, ale stejně už si vysloužím káravý pohled cvičitelky. Po návratu do pokoje zjišťuji, že nemám co sušit - plavky zůstaly v šatně. Naštěstí uklízečka ještě nezamkla. Schody už nemůžu ani vidět. Jenže je tu taky večeře. Hádejte, moc-li bylo třeba cest? Neuhodli jste: návrat pro klíč jsem zavrhnul a pokoj zůstal o demčený… Když to sečtu, tak jsem za neděli vyšplhal do výše 970 schodů. Uznám-li pro tentokrát matematiku selské logiky, je to celkem skoro 2000 schodů. Brrrrrrr.

Sobota, 27. října

Konečně někdo probudil svatého Petra. Bude teplo. Nebo alespoň zmizí to protivně mokré šedivo. Byl by to fajn víkend. Rád bych si zajel do Polska koupit nějaký ten rum do sbírky.

Takhle vypadá moje cimra. To na stole je samozřejmě notebook s příslušenstvím: disk, nová domorodá myš, kafe, Cabernet-Sauvignon. Ten se jim ale nějak nepovedl. Asi jim přidaný oxid siřičitý transmutoval na H₂SO₄. Proto v ní zareznul špunt. Erární vývrtka to nepřežila, tak jsem koupil novou co stála stejně jako flaška, 45 kaček. Taky nevydržela. Třetí vývrtka špunt konečně zdolala, mohla si to ale s klidem odpustit. Byla to úplně zbytečná práce, transmutovaný obsah láhve potkal podobný osud jako obě vývrtky. Holt nemám kupovat značku COOP za 45, ale když v tom kšeftě jiný neměli. I koupil jsem jinde lepší. V té dnešní láhvi Cabernet-Sauvignonu žádná nepatřičná reakce neproběhla. Nebyl problém ji ani otevřít, ani konzumovat.

Byl jsem pobýt v masážním křesle. Náramná prácička, to křeslo. Sestřička mě pohodlně usadila, křeslo na míru nastavila: výšku, šířku, délku a já nevím co ještě. No nádhera. Dostal jsem dobře do ruky padnoucí kabelové ovládáni. A pak to začalo. Do té doby vlídné křeslo projevilo netušenou činorodost. Asi dala sestřička nějaký tajný povel rotě trpaslíků. Ti mě začali všelijak osahávat, mačkat, šimrat (asi jim zapomněla říct, že už nejsem lechtivý), škrtit, i boxovací pytel si ze mě udělali. Nebylo jim to ale nic platné, já byl vítěz. Když mě sestřička vzbudila, ani jsem se nezeptal k čemu že jsem měl použít to ovládání. Možná tím šli zahnat trpaslíci. Nevím. Tak snad příště.

Neděle, 28. října

O polských tržnicích jsem slyšel mnohokrát. Zajímavé je, že si vůbec nepamatuji co. To je holt princip reklamy. Jel jsem se podívat jen za humny do Glucholaz. Jedna ze spolustolujících paní jela naštěstí se mnou, jinak bych asi nenašel ani Polsko. Gertruda ho nepovažuje za GPS-stát. Cestou byla veledůležitá zastávka u Trula v Mikulovicích. Bohužel veškerý jeho sortiment rumu už ve sbírce mám. Koupil jsem si alespoň panáka v kelímku, toho možná nemám. A taky lektvar pana Priessniceho, je to něco jako Becherovka. Polsko mě zklamalo, asi nepijou rum. Tak jsem alespoň zašel do Plusu a koupil co měli.

© 2007 Petr Hloušek, www.hrbitovy.info www.rum.cz