Pondělí, 29. října

Proč proboha pan Priessnitz nepostavil svoje sanatorium někde na rovině? Že by v Sudetách rovinka nikde nebyla? Rozhodně mě několikerý každodenní výstup podél jeho prvního sanatoria už … Zejména opakované výšlapy pro věci zapomenuté. Řekl jsem si klid a hluboce se zamyslel. Geriavit tu sice nemám, ale jsou i účinnější metody. Půlkilový klíč holt ze mě holt stahuje kalhoty. I když to není zrovna in, chodím s naditou igelitkou. Jsem vždy připraven na cokoliv. A když někde něco nechám? Nic se neděje, oni mě už znají. Akorát nesmím zapomenout igelitku. Hernajs, kde je? Už vím, v jídelně…

Dá se tu taky plavat. Skutečně plavat, i když v miniaturním bazénu a za vlastní peníze. Á koukám, že do lázní nejezdí jen penzisté. Zároveň začínám chápat větu v předvolání k nástupu „léčebna může být obsazena také dětmi.“ Jen bych vynechal slůvko „také“. Moc jsem si nezaplaval.

Při obědě jsem se pohroužil do menšího vědeckého experimentu. Srovnávací studie kvality materiálu ze kterého se vyrábí brambory a vidlička vedla k poznání, že co se týče tvrdosti vyhrává brambora. Snad nebudu muset tu vidličku platit. Další pokus stlačit bramboru s přípomocí nože vedl k zahájení palby po okolosedících. Vědu jsem s lítostí raději odpustil.

Úterý, 30. října

Byl jsem přizván k účasti na proceduře nazvané „Klimatoterapie - Info.“ Vyklubala se z toho dealerská multimediální prezentace zdejšího povětří. To by příliš zajímavé nebylo, ale úvodní obrázek byl letecký snímek areálu (důkaz přiložen s vyzačením jistého okna:). Jeden z účastníků se mě snažil napodobit a fotil a fotil. Jenže fotka se dařila mizerná, čím blíž šel, tím šedivější byla. No jo, ten truhlík fotil s bleskem který neuměl vypnout. Radil jsem mu regulaci předsunutým prstem, ale raději to vzdal a přestal plýtvat baterkami.

Krásné počasíčko. Ráno sice trochu mlhy (vzorek vlevo), ale po obědě se to podalo. Hurá na vycházku, pardon na klimatoterapii. Že bych prubnul i sluneční lázně? Spacák je prý v ceně.

Za dob bolševika byla u nás návštěva emigrantky z USA. Na dotaz kde že má dceru, odvětila „Ale, nechce nikam chodit, protože místo toaletního papíru tu máte šmirgl. A tak chodí na ambasádu krást fajnovější papír.“ Vzpomněl jsem si na tu historku při prvním vstupu na toaletu. Proboha kde onen komunistický šmirglpapír kupují? No nic, zajedu k Lidlovi. Teď tu na mě dýchla minulost podruhé ve frontě u lékařky. Objednala si mě a spoustu dalších na 10. hodinu. Ve 12 hodin nezpracovaný zbytek poslala domů, ať přijdeme ve středu. Holt socialistické zdravotnictví je nesmrtelné.

Na posilovnu si asi nikdy nezvyknu. Zmořen bicyklem hledám něco komornějšího. Ejhle v temném zákoutí dlí zaprášená lavice. Že by speciálně pro mě? Sice nic moc, krapet krátká a úzká, ale to bude dobrý. Abych nepřitahoval pozornost, protahuji si záda a procvičuji prsty u nohou doufajíc, že budu potichu. Do reality posilovny mě vrací dotaz strážného, jak že velkou činku si přeji.

Středa, 31. října

Právě jsem se vrátil z Hradu a můžu vám říct že není nad takovou čistou postel, notebook a dálkové ovládání. Akorát nesmím zapomenout na večeři… Cože, to už je snídaně? Hrome, honem něco do zpravodajství: Mám hlad.

Ahoj zítra.

Čtvrtek, 1. listopadu

Při odjezdu mě bylo kladeno na srdce, že nesmím chodit pořád jen v tom jediném oblečení. No jo, ale jak si mám pamatovat, co jsem už měl a co ne? I to se nakonec vyřešilo. Algoritmem. Ve skříni jsem teď zřídil dvě fronty typu FIFO (pro neprogramátory: navrch položím, zespoda vezmu). V levé frontě jsou troje kalhoty, v pravé trička. A aby fungovalo, jsou trička čtyři. No a vždy před odchodem z pokoje se převlíknu. To jsem na to vyzrál, viď Radano! I když, zatím jediným hmatatelným výsledkem jsou 4 pokecaná trička za jediný den.

Pobolívají mě záda, tak si říkám proč nevyužít dobrodiní vany. Taková vana plná horké vody dělá divy. Jak jsem tak u vany stál, nezdál se mi už nápad tak výtečný. Je to vana, to jo, ale sedací. Čili miniaturní. No nic, na prohřátí kostry by měla stačit, spokojím se i s málem vody. Nasoukat se do vany nebyl zas tak velký problém. Ale co dál? Lehnout si? Zkusit se to může. S nohama nahoře jsem si připadal jako husa v pekáči dimenzovaném na kuře. Jenže teď už nezbylo ve vaně prostoru pro vodu. Pustil jsem alespoň sprchu. Podlévání ještě zintenzivnělo pocit pečící se husy. Za chvíli mě byla zima a tak jsem zkusil vanu opustit. Většina vody se už dávno vylila na podlahu, ale já se zřejmě nějak připekl. Teď mě od vytírání podlahy bolí záda. Že bych si je nahřál ve vaně?

Pátek, 2. listopadu

Chodím na procházky tak jak mě co kam vede. Do toho by se měl vnést řád. A chodit po značkách. Vybral jsem si lehký okruh, alespoň to tvrdí prospekt. Téměř po rovině. Chvíli mě mátlo množství ukazatelů, ale nejsem přece barvoslepý. Po hodině cestou necestou nahoru dolu začínám pochybovat. Kam ty značky vedou? Barva souhlasí. Ale nejsou nějaké jiné? Jo tak, to nejsou lázeňské značky, to jsou turistické značky! Tudy je to pro zdatné turisty, lázeňská promenáda je asi úplně jinde. Takže zpět. Raději se nechám džípíeskovat Gertrudou. Lázeňské značky už dnes hledat nebudu. Stmívá se.

Sobota, 3. listopadu

K bylinkové koupeli jsem dostal protekční zástěnu. Stylový igelitový závěs vyvedený v kytičkách. V zásadě jsou jen dvě možnosti proč ta protekce.
Jakožto oblíbenec místních lazebnic mám šámbr séparé k nerušenému rozjímání. Rozhodně v intimním přítmí závěsu dochází k hlubšímu ponoru do nitra a cílenému sebepoznání. Nebo že by se lazebnice snažily svého oblíbence uchránit lynčování od nespokojenců se zvukovou kulisu? Bohužel za tím igelitem usínám o poznání dříve…

Někteří se léčí chozením po vlastních, někteří jsou movitější. A ti se léčí vožením. Závidím jim. Ne movitost (i když…), ale mobilnost. Na druhé straně, zdravější je chodit (a jako vše zdravé je to pěkná otrava). Při chození se hubne, jak říkají někteří. A ten pán co s tím jezdí, ten se hádám už nachodil dost.

Jak vidno vpravo, nenechávám si ujít žádnou příležitost k nákupu. I když z místí likérky Trul všechny lahve už mám.

Chce-li si kdo počíst o historii zdejších lázní, najmě o panu Priessnitzovi, může tak učinit na místním webu.

Neděle, 4. listopadu

Byl jsem zvědav na proceduru „Träbertovy proudy“. Už při vstupu slyším: "Tak pane Träbert, pojďte dál, máte Neubertovi proudy." Jeden pán se váhavě zvedá, samozřejmě se jmenuje Neubert. Ve mě už sám název procedury vyvolal podezření, vybavil se mi podvodník Trautenberk. A taky že jo. Tuzemská pomocnice velké Kirké mi přiložila na záda teplou vlhkou podušku a několikrát pronesla zaklínadlo „Dobrý?“ Zatím jo. A pak přišlo kouzlo. Žádné proudy. Poduška se proměnila v kohortu pilných mravenečků a ti se hned pustili do práce. Rejdili, okusovali, škrábali a všelijak mi mravenčili záda. Naštěstí měli přesně vymezený čas a já žádné úhony neutrpěl. No jo, ale kde je ona pomocnice Kirké? Zapoměla na mně, tak jsem se v klidu půl hoďky prospal.

© 2007 Petr Hloušek, www.hrbitovy.info www.rum.cz